Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po tříleté studiové odmlce, ve výročním, třicátém roce své existence přicházejí švédští melodičtí smrťáci AMON AMARTH s dvanáctým řadovým albem. Věrni své tradici inspirace severským dávnověkem se při tom pasují na „Velkou pohanskou armádu“, která má svůj reálný odraz v událostech, jež se odehrály na britských ostrovech v devátém století našeho letopočtu, a tahle stylizace jim znovu úspěšně funguje. Obzvláště tedy když jí celou servírují na pevném a hutném deathmetalovém štítu, úspěšně pokrytém vnadnými melodickými rytinami, na něž je radost pohledět.
Ne, od minulého alba „Berserker“ se toho mnoho nezměnilo, což ovšem nutně neznamená prostor pro nějaké předsudky, skrze něž lze na „The Great Heathen Army“ pohlížet. Naopak, protože právě zmíněný albový předchůdce byl nahrávkou, která zase po čase zadula do kapelních plachet čerstvým a svěžím větrem, takže zněla znovu tak majestátně a mocně, jak si to nejspíš vždycky přála. Bylo to jistě dáno i ústupem od lpění na některých deathmetalových pořádcích, v nichž čistá melodie nemá co pohledávat.
A sázka na tuhle podobu vlastního smrtícího výrazu vyšla kapela i napodruhé, přestože některé její prvotní komentáře na adresu nového alba naznačovaly cosi o opětovném přitvrzení a podržení se právě deathmetalových jistot. Upřímně vlastně ani nevím, co ve chvílích takových vyjádření měli chlapi z AMON AMARTH na mysli, protože novinka je opravdu cokoliv jiného, jen ne opuštění úspěšné hudební formulky z předcházející studiové nahrávky.
Znovu se tedy vydáváme na pomyslný poznávací zájezd do vikingské historie a hraje nám k tomu ten nejhezčí myslitelný soundtrack. Riffy jsou těžké jako obouruční meč v rukách dítěte, tempa akorát taková, aby se do nich dobře houpalo v sedle, zatímco do solidnějšího cvalu přecházejí jen občas, a na pozadí mnohých kytarových vyhrávek a sól pak jeden úplně cítí, jak opojné mohlo být stát se součástí vzpomínané „Velké pohanské armády“. Nemluvě samozřejmě o ryčném murmuru velitele Hegga, který už sám o sobě má obrovský potenciál nepříjemně roztřásat nepřátelské nohy.
V textech nalezneme zajímavé mytologické náměty („Heidrun“, „Skagul Rides With Me“), nechybí ani vtipně vymyšlená a složená pocta „pohanům“ a jejich anglickým protějškům ve skladbě (jak jinak) „Saxons And Vikings“, v níž maximálně sympatickým způsobem hostuje kdo jiný, než Biff Byford z hádejtekteré kapely, a vlastně po celou stopáž alba se nenaskytne příležitost, v níž by si jeden mohl zoufat nad neobjevností či neoriginálností. Grandiózním způsobem to na samotný závěr korunuje mistrovský kus oceli v „The Serpent´s Trail“, v němž exploduje nejen téma pomyslné stezky z říše mrtvých do pekla, ale zejména naprosto mrazivá atmosféra a další jednoduché, ale maximálně účinné kytarové sólo.
Pokud jsou tedy AMON AMARTH na sklonku třetí dekády své existence schopni tvořit takovéhle věci – a oni podle posledních dvou alb zjevně jsou – zdají se jejich další osudy být už teď více než osvícené přízní samotného Odina. Těšme se, že jsme (a budeme, doufejme) u toho.
1. Get in the Ring
2. The Great Heathen Army
3. Heidrun
4. Oden Owns You All
5. Find a Way or Make One
6. Dawn of Norsemen
7. Saxons and Vikings
8. Skagul Rides with Me
9. The Serpent's Trail
Nemá to až taký odpich ako naposledy - tam bolo viac hitov, ale aj viac vaty - na druhej strane je to vcelku vyvážený počin a nie sú tam nejaké nudné momenty. Amon Amarth sa vám buď trafí do noty a nálady, alebo netrafí. Preto aj hodnotenie a porovnávanie jednotlivých albumov je u rôznych recenzentov ako na hojdačke. Za mňa spokojnosť.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.